Komunikace (latinsky: communicatio), doslova znamená „společné“ nebo „sdílené všemi“. V praxi jde o proces výměny myšlenek a informací mezi dvěma nebo více lidmi, vedoucí k vzájemnému porozumění.
Zajištění efektivní výměny informací mezi subjekty a objekty řízení.
Zlepšení mezilidských vztahů v procesu výměny informací.
Vytváření informačních kanálů pro výměnu informací mezi jednotlivci a skupinami a koordinace jejich úkolů a akcí.
Regulace a racionalizace informačních toků. Komunikace jsou rozděleny do následujících typů:
mezilidská nebo organizační komunikace založená na ústní komunikaci;
komunikace založená na písemné výměně informací.
Mezilidská komunikace se zase dělí na:
formální nebo formální. Tyto komunikace jsou určeny zásadami, pravidly, popisy práce konkrétní organizace a jsou prováděny formálními kanály;
neformální komunikace, která se neřídí obecnými pravidly konkrétní organizace; provádějí se podle stanoveného systému osobních vztahů mezi zaměstnanci organizace.
Typické informace přenášené prostřednictvím neformálních komunikačních kanálů: nadcházející propouštění výrobních pracovníků, nová opatření k potrestání za zpoždění, změny ve struktuře organizace, nadcházející přesuny a povýšení, detailní popis sporu mezi dvěma manažery na posledním obchodním setkání, kteří domluví se s kým po práci atd. d.
Mezi formální organizační komunikace patří:
vertikální, kdy se informace přesouvají z jedné úrovně hierarchie do druhé;
horizontální mezi různými odděleními, určený ke koordinaci činnosti různých oddělení.
Vertikální komunikace se zase dělí na:
vzestupně, kdy jsou informace přenášeny zdola nahoru (od nižších úrovní k vyšším). Tento typ komunikace obsahuje informace nezbytné pro manažery k vyhodnocení oblasti činnosti, za kterou jsou odpovědní;
shora dolů, provádí se shora dolů. Tento typ komunikace přímo souvisí s řízením a kontrolou zaměstnanců.
Mezilidská komunikace se také dělí na:
neverbální, určený k výměně informací bez použití slov, například pomocí gest, intonace hlasu, mimiky atd.
Verbální a neverbální formy komunikace se nemusí vždy nebo nutně vzájemně vylučovat. Výklad sdělení příjemcem je zpravidla založen nejen na slovech, ale také na prvcích, jako je cín! a mimiky. které doprovázejí slova odesílající strany.
Komunikační proces, koncept, hlavní prvky, fáze, jejich charakteristiky
Komunikační proces je proces výměny informací mezi dvěma nebo více lidmi. Jeho účelem je zajistit přenos a porozumění vyměňovaným informacím. Pokud není dosaženo vzájemného porozumění, pak komunikace neproběhla, což znamená, že obě strany v ní hrají aktivní roli.
Komunikační proces je interakce souboru prvků. Komunikační proces má čtyři základní prvky:
Odesílatel – osoba, která generuje nápad nebo shromažďuje informace a předává je;
Zpráva – informace přímo;
Kanál – prostředek přenosu informací (ústní přenos, jednání, telefonické rozhovory, písemný přenos, poznámky, zprávy, e-mail, počítačové sítě);
Příjemce (adresát) je osoba, které jsou informace určeny a která je interpretuje.
Komunikační proces výměny informací zahrnuje vzájemně propojené fáze:
Generování nápadu nebo výběr informací;
Výběr kanálu pro přenos informací;
Generální ředitel obchodní společnosti se například rozhodl na schůzce projednat s vedoucími prodejen problematiku stavu a zkvalitnění obchodních služeb obyvatelstvu. V tomto případě je generální ředitel odesílatelem, který s nápadem přišel; informace o stavu a zlepšování kvality obchodu – zprávy; setkání je informační kanál; příjemci jsou vedoucí prodejen, kteří zprávu interpretují a prostřednictvím stejné schůzky poskytují zpětnou vazbu generálnímu řediteli.
Při organizování komunikačních sítí v podniku je nutné vzít v úvahu specifika různých typů a kanálů komunikace v každé fázi komunikačního procesu.
Utváření komunikačních procesů, jakož i výběr prostředků a komunikačních kanálů probíhá v podniku po navržení jeho organizační struktury v souladu se zvoleným oborem činnosti, přijatým výrobním programem a strukturou řízení. Komunikační řešení obsahující předpisy pro komunikační postupy musí být stanoveny pro každou hierarchickou úroveň řízení a sděleny konkrétnímu úředníkovi.
Informace v komunikačním procesu
Informace jsou předmětem práce v procesu řízení; je prostředkem komunikace mezi lidmi.
Informace používané pro řízení komunikace se dělí na:
základní, utvářený nezávisle na daném řídícím úkolu;
aktuální, pravidelné nebo jednorázové, konkrétně shromážděné pro daný úkol řízení.
Aktuální informace se zase dělí na:
doloženo, zaznamenáno v dokladech (účty, účetnictví, účetní a jiné doklady);
nezdokumentované (telefonické rozhovory, schůzky, mezilidské kontakty, drby atd.)
Podle aspektů řízení komunikace se informace dělí na ekonomické, organizační, sociální a technické. Vývoj informačních potřeb organizací výrazně modifikoval požadavky na informační podporu komunikačních procesů.
Jednoduše řečeno, komunikace je obousměrná interakce, jejímž účelem je výměna informací. Tento pojem se používá v mnoha oblastech vědění a může nabývat různých významů. Například v psychologii komunikace znamená mezilidskou interakci a v biologii jakoukoli výměnu informací mezi živými bytostmi. Dnes bude řeč především o komunikaci mezi lidmi a v lidské společnosti obecně.
Termín „komunikace“ je odvozen z latinského slova communicatio, které se překládá jako „spojení“ nebo „přenos“. Ve vědecké literatuře se tento termín začal používat na počátku 20. století na návrh amerického sociologa Charlese Cooleyho.
Lidé mohou komunikovat dvěma způsoby:
- Slovní. Verbální komunikace je komunikace pomocí slov, která mohou být vyslovena nahlas, zapsána v textové podobě nebo přenesena nějakou sadou znaků. Tento komunikační kanál je pro lidi hlavní a nejdůležitější. Přestože je významná část informací (až 70 %) přenášena neverbálně, bez verbálního kanálu by komunikace nebyla možná.
- Neverbální.Neverbální komunikace je informační interakce jakýmikoli jinými prostředky než verbálními (tedy bez použití slov). Jsou to všechny druhy signálů (mimika, gesta, intonace, akce atd.), které mohou doplňovat nebo zcela měnit význam řečeného.
Schopnost komunikovat s ostatními získává člověk procesem socializace. Naopak pro úspěšnou socializaci je nesmírně důležitá plná komunikace se společností ve všech fázích dospívání a rozvoje osobnosti.
Typy a příklady komunikace
Různé formy komunikace lze klasifikovat různými způsoby. Nejzřejmějšími kritérii jsou taková kritéria, jako jsou účastníci, jejich počet a vlastnosti interakce mezi nimi. Podívejme se na hlavní typy komunikace, které lze rozlišit s ohledem na tato kritéria.
1. Individuální komunikace
V této formě interakce jsou pouze dva účastníci, kteří si vyměňují informace bez jakýchkoli prostředníků nebo svědků. Zpravidla mluvíme o přímé komunikaci, která poskytuje velmi efektivní, přesnou a poměrně rychlou výměnu informací.
- osobní komunikace mezi dvěma lidmi;
- korespondence přes messenger nebo e-mail;
- telefonní rozhovor.
2. Kolektivní komunikace
Tato forma předpokládá přítomnost několika příjemců přenášených informací. A kdokoli z účastníků kolektivní komunikace musí při tvorbě sdělení počítat s tím, že adresátem je skupina lidí. V tomto případě mohou být příjemci zprávy jak jeho přímí účastníci rozhovoru, tak diváci, kteří obvykle nejsou schopni reagovat nebo jsou v této schopnosti omezeni.
- konverzace mezi přáteli;
- prezentace na konferenci;
- stream na YouTube;
- přímý přenos v televizi.
3. Intrapersonální komunikace
Jednoduše řečeno, je to dialog se sebou samým. Intrapersonální komunikace probíhá neustále a má významný dopad na naše jednání a rozhodování.
- a prohlášení vyslovená nahlas;
- mentální dialog se sebou samým nebo s imaginárním partnerem;
- vedení deníku;
- zapisování myšlenek na papír pro lepší pochopení.
Někteří vědci se domnívají, že rozhovor se sebou samým nelze považovat za komunikaci, protože nedochází k výměně dat. Ale z hlediska psychologie je rozhovor mezi duševně zdravým člověkem a ním samotným přenos informací z jednoho kontextu do druhého. V tomto případě můžeme předpokládat, že nějaká výměna dat stále probíhá.
4. Mezilidská komunikace
Jedná se o interakci mezi několika jednotlivci. Je zřejmé, že tato forma je opakem intrapersonální komunikace.
- komunikace mezi učitelem a skupinou studentů;
- rozhovor mezi dvěma lidmi;
- mluvení před publikem.
5. Vnitroskupinová komunikace
Hovoříme zde o komunikaci, ke které dochází v rámci skupiny sestávající ze dvou nebo více lidí, na úrovni jednotlivců. Specifikem takové komunikace je, že účastníci rozhovoru jsou zpočátku součástí stejné skupiny, což znamená, že vzájemné porozumění mezi nimi již bylo navázáno.
- konverzace v pracovním týmu;
- projev jednoho z účastníků klubu Anonymních alkoholiků;
- komunikace mezi přáteli během slavnostní hostiny.
6. Meziskupinová komunikace
Tato forma zahrnuje výměnu informací mezi různými skupinami nebo mezi zástupci různých skupin (to znamená, že k interakci může docházet jak na úrovni jednotlivce, tak na úrovni skupiny).
- debaty mezi zástupci různých stran;
- jednání mezi oběma delegacemi.
Dynamiku a výsledky meziskupinové komunikace je nejobtížnější předvídat, protože velmi závisí na zúčastněných stranách, tématu komunikace a dalších faktorech. Navíc tento formát interakce zpravidla znamená, že zájmy stran jsou opačné.
7. Masová komunikace
Tento formát znamená, že informační zpráva má jednoho odesílatele a velký počet příjemců. Zpravidla se nejedná o cílenou komunikaci, to znamená, že příjemci zůstávají anonymní. Specifikem je, že odesílatel nepočítá s odpovědí. Moderní technologie však umožňují přijímat zpětnou vazbu (například videobloger může číst komentáře uživatelů během streamu).
- streamovat na YouTube nebo jiné sociální síti;
- živé vystupování v televizi;
- publikování článku v novinách;
- vystoupení na pódiu před velkým publikem.
Struktura komunikace
Komunikace vyžaduje čtyři nebo pět základních prvků:
- Komunikátor. Toto je strana, která vytváří a předává zprávu druhé straně (zdroji).
- Příjemce. Toto je strana přijímající zprávu (příjemce).
- Zpráva. To je ve skutečnosti informace, kterou komunikátor předává příjemci.
- Komunikační kanál. Aby mohla být zpráva přenášena, musí existovat nějaký kanál interakce. Může to být internet, telefonní komunikace nebo prostředí (při běžné konverzaci).
- Zpětná vazba. Tento prvek je podmíněně povinný, protože v některých typech komunikace chybí (reklama, živé vystoupení) nebo je výrazně omezen (stream na YouTube). Moderní technologie však umožňují zpětnou vazbu i v těchto případech.
Pro komunikaci jsou také důležité pojmy jako:
- kódování – transformace informace do znakového systému vhodného pro přenos zvoleným kanálem;
- dekódování – zpětná konverze přijaté zprávy na užitečnou informaci;
- reakce – myšlenky, vjemy nebo činy příjemce způsobené přijatou zprávou (nezaměňovat se zpětnou vazbou).
Komunikační funkce
Výzkumníci identifikují takové komunikační funkce jako:
- Informace a komunikace. Toto je nejzřejmější funkce, která spočívá v tom, že jedna ze stran přenáší informace druhé straně. Tato funkce je univerzální a je přítomna ve všech typech komunikací.
- Interaktivní. Tato funkce spočívá v rozvoji pravidel pro interakci lidí a organizaci jejich společných aktivit.
- Poznávací. Bez interakce mezi lidmi by nebylo možné poznávání – nejdůležitější proces nezbytný pro formování osobnosti.
- Regulační. To je vývoj a upevňování norem ve vědomí jedince.
- Axiologický. Komunikace přispívá k utváření spirituality člověka a pochopení základních hodnot, které jsou vlastní společnosti, do které patří.
- Psychoterapeutické. Jako společenská bytost potřebuje každý člověk pravidelnou komunikaci s ostatními, jako je on. Komunikace tedy blahodárně působí na psychiku a pomáhá ji udržovat ve zdravém stavu.
- Společenské a praktické. Díky interakci si lidé vyměňují informace, znalosti, dovednosti a schopnosti, koordinují své jednání a řeší další důležité problémy v každodenním životě.
Jak se komunikace liší od komunikace?
Mnoho lidí věří, že tato dvě slova jsou synonyma a podle toho je používají. Jejich význam je však odlišný, proto by se tyto pojmy neměly zaměňovat a identifikovat.
komunikace je mezilidská interakce, ve které si jednotlivci vyměňují emocionálně významné zprávy. Významná část komunikace se uskutečňuje spíše pro výměnu emocí než pro přenos informací.
Komunikace je proces cílené výměny informací mezi jednotlivci nebo skupinami (projevy, jednání, zprávy, obchodní korespondence). Emoce mohou být přítomny i v komunikaci, ale nejsou tak vyjádřeny jako v komunikaci.
Komunikační bariéry
Během komunikačního procesu mohou vznikat různé interference, které narušují přenos nebo správnou interpretaci zprávy. Mohou bránit vzájemnému porozumění, narušovat procesy interakce a vyvolávat konflikty. Bariéry mohou být úplné (tj. znemožňují komunikaci) nebo neúplné (tj. zkreslují sdělení, vedou k nesprávné interpretaci nebo reakci).
